Ratibořický MTB maratón jsem odjakživa bral spíše jen jako takový hromadný výlet na úvod sezóny. Vždyť i na plakátu se psalo „Pohodový závod na začátek cyklistické sezóny!“, a tak jsem se těšil na příjemnou přátelskou atmosféru během závodu. Neočekával jsem žádný velký hon za extrémními časy a rychlostními průměry. Bohužel, časy se mění a realita byla nakonec zcela jiná.
Ratibořický maratón jsem měl možnost sledovat už od jeho nultého ročníku. Zpočátku se opravdu jednalo jen o jakýsi výlet. Ano, ti na prvních místech závodili, ale od druhé třetiny pole už začínalo to pohodovější tempo a přátelská atmosféra. Bylo možné s kýmkoliv prohodit pár slov, aniž by začal zrychlovat, jakmile jste se dostali na jeho úroveň. Prostě závod, který se mi líbil. Loňský ročník jsem z finančních důvodů byl nucen vynechat (ne že bych neměl těch pár stovek, ale peněz nebylo mnoho a byly rozumnější způsoby, jak je v té době investovat), ale letos jsem se opět účastnil. Registroval jsem se online, a tak jsem věděl startovní číslo dříve, než jsem dorazil do Úpice. 161, to by mohlo přinést štěstí!
KamVyrazit.com – nejen kalendář akcí!
Letošní ročník jsem si dal za úkol udělat co nejlepší reklamu pro svůj web KamVyrazit.com. Prvním reklamním krokem bylo zvolení týmu, za který pojedu – už jen pouhý název webu na výsledkové listině může nějakého zvědavého návštěvníka přívést. Čím výše se můj „tým“ objeví, tím lepší reklama. Takže mým dalším cílem bylo nedojet poslední :). Závěrečným krokem bylo vytvoření dresu s logem, abych oslovil závodníky, kteří mi budou dýchat na záda. Zvolil jsem nejméně nákladný tisk na tričko – respektive tisk laserovou tiskárnou na papír, který se následně přilepí izolepou na triko. Nejprve mi to přišlo komické, ale na druhou stranu – zaujme více logo sladěné s dresem, nebo do očí bijící nalepený papír na zádech? Hned jsem měl jasno – pojedu v tom za každou cenu!
Stačila chvilka a poutavý reklamní dres byl na světě! Kdo by tohle přehlédnul?
A je to tady – neděle, 25. dubna 2010, 10 hodin dopoledne – ideální čas sednout na kolo a vyrazit na start závodu! Už cestou do Úpice mě předjíždělo spoustu cyklistů (samozřejmě v autech s kolama na střechách), a tak jsem věděl, že jedu správně. Kousek od Sparty jsem potkával konečně i cyklisty na kolech, dokonce už se startovními čísly. Nálada se zlepšovala se zlepšující se atmosférou. Vyzvednul jsem si číslo a triko závodu (za registraci předem) a jel uklidit batoh. Po příjezdu ke startovnímu poli v 11:45 a zhlédnutí bicyklů ostatních účastníků na konci pole mi hned bylo jasné, že letos to bude jiné.
Nášlapné pedály, drahé kliky, špičkové vidlice… kam sakra zmizeli ti běžní cyklisté, se kterými jsem soupeřil dříve? Bez cyklistického dresu, cyklokalhot s vložkou, cyklobot a s rozbitou vidlicí Suntour XCR jsem si připadal jak černá ovce. Ale co, mým cílem nebylo zapadnout mezi stádo, ale naopak vyniknout! Závodní naladění ostatních účastníků změnilo celý můj dosavadní pohled na tento závod. Běžní lidé, kteří nežijí kolem, zjistili, že 50 km je prostě moc, a ti ostatní zřejmě svá kola začali vylepšovat a vrážet do nich peníze i v době „krize“. Asi budu muset taky vylepšovat :)
Je odstartováno! Zástup 500 cyklistů míří k silnici, kde začíná velmi rychlé tempo. Šlápnul jsem také pořádně do pedálů, abych se probil více dopředu a mohl při výjezdu na Vizmburk ukázat, co mám v nohou! Bohužel, i tak bylo předemnou stále mnoho těch, kteří toto stoupání nedokázali vyjet na prostřední převodník. Kdyby alespoň tito jeli za sebou a nechali prostor těm rychlejším na předjetí. Řidítka na řidítka, plášť na plášť. Nasadil jsem tedy také nejmenší převodník a držel tempo. Když se udělal prostor pro předjetí, neváhal jsem. Po dosažení vrcholu bylo možné opět nahodit nejrychlejší převodník a opřít se do pedálů. Ale i teď bylo potřeba předjíždět ty, kteří z kopečka rádi odpočívají. Ovšem předjíždění v padesátikilometrové rychlosti není nejbezpečnější… Občas jsem držel tempo, občas předjížděl a během chvíle jsem byl v Ratibořicích. Síla v nohách stále byla a pro únavu zde nebylo místo.
Na mém posledním závodě (Apache Jestřebí hory) jsem 5 km před cílem dostal do spánku žihadlo. Vzhledem k únavě v posledních kilometrech to nebylo nic příjemného. Nečekal jsem, že se to bude opakovat a už vůbec ne v dubnu! Za sjezdem ve Větrníku mě potkalo to samé – žihadlo do spánku. Mělo to svou výhodu – přes tu bolest na hlavě jste přestali vnímat bolest v nohou :) Nezpomaloval jsem tempo, na žihadla já už jsem zvyklý! Držím si pozici a předjíždím odpadlíky. Míjím občerstvovačku bez zastavení, vždyť jsem na trati jen hodinu. Začíná další stoupání a já se opět opírám do pedálů. A sakra. No to mě po***! Do pytle. Závodní nasazení ze mě s pohledem na řetěz ležící na zemi opadá. Uhýbám se na stranu a vymotávám řetěz, abych mohl kolo alespoň dotlačit zpět k občerstvovací stanici.
Půjčil jsem si nýtovač řetězu a bez spěchu jsem zkrátil řetěz o poničené články. Dříve jsem vozil nýtovač vlastní, ale ještě nikdy jsem ho nepotřeboval. Chovám se ke svému milovanému kolu slušně, takže přetržení řetězu nepřicházelo v úvahu. Jen jsem zapomněl, že pojedu závod a zřejmě dám kolu trochu víc zabrat. Měl jsem štěstí v neštěstí, že tentokrát záchrana nebyla daleko.
Tohle jsou správní cyklisté!
S více než 15minutovou ztrátou jsem se vrátil na trať, kde už jezdili poslední cyklisté. Šlápnul jsem do pedálů, abych svou reklamu ukázal i jim! Předjíždělo se snadno, a tak zbylé kilometry neubíhaly o moc pomaleji, než kdybych jel v té rychlejší vlně. Před závěrečným sjezdem do Babiččina údolí jsem pořádně zabral, abych všechny předjel a před sebou měl volno. 50kilometrovou rychlostí jsem se spustil do sjezdu, ovšem hned jsem musel chytnout za brzdy. Předemnou rádoby cyklista, který se bojí pustit brzdy. Ale co, i tam se předjíždět dalo! Vyjel jsem mimo ideální stopu, pustil brzdy a dupnul do pedálů. Opět jsem nabral rychlost a pocítil i kapku adrenalinu. Poslední kilometry šly hladce, několik cyklistů jsem ještě stihnul předjet.
Při posledních metrech na oválu úpického stadionu jsem dupal co to šlo, abych v sobě zbytečně nenechal moc sil. O 12 vteřin lepší čas než posledně! Od minulého RM jsem přibral 8 kg (byl jsem polapen silovým vícebojem a šplhem na laně), a tak jsem očekával čas horší, hlavně po žihadlu a defektu! Výsledný čas byl nad mé očekávání, umístění už ne. Zatímco předloni mi horší čas stačil na umístění v lepší polovině, letos jsem už dojel mezi posledními. Časy se holt mění.
Moje kolo po Ratibořickém maratónu v roce 2008
Ratibořický MTB maratón letos naposled
Už to není jako dřív. Žádný pohodový závod, téměř každý se chce probít dopředu, prostě naplno závodí. O tom svědčí i dosahované průměrné rychlosti na trati. Tohle prostě není můj styl, trasa je na mě moc rychlá a málo technická. Sice jsem za tento den najel 78 km s průměrnou rychlostí 22,5 km/h, ale já si na kilometry nehraju. Já raději techničtější terén a průměrnou rychlost mezi 15 až 18 kilometry za hodinu. Trasa prý vedla „krásnou přírodou krajiny bratří Čapků a Babiččina údolí“ – kdo ze zúčastněných si v té rychlosti měl vůbec šanci všimnout, kudy jede?
Dříve jsem nabíral adrenalin ve sjezdu a užíval si blbinky ve skocích, nyní se věnuji biketrialu, a tak je jasné, že si budu chtít užívat náročné sjezdy i technické pasáže během vyjížděk na XC kole. Tento závod mi připomínal spíše dálnici – nebylo potřeba dělat nic jiného, než jen šlapat do pedálů. Možná v tom byl ten závod pohodový.
Co se mi na závodě líbilo? Trasa to nebyla, to už jste si jistě všimli. Ovšem pořadatelské zajištění bylo na dobré úrovni a časomíra byla perfektní. Mít startovní číslo se jménem a chipem a dostat SMSku s časem a umístěním ihned po průjezdu cílem, to je paráda! A na Festivalu cyklistiky vám pořád cpou nějaký blbý, vratný, nepraktický čipy k upínákům předního kola…
Zatím v plánu žádný další závod nemám, maximálně tak z pořadatelské pozice (uzavírka trati na AJH apod.). Stojí to peníze a nic mi to nepřináší. Akorát mi to ničí kolo :\
Závěrem bych chtěl podotknout, že tento závod jsem jel také jako odreagování před maturitou, abych alespoň na chvíli měl jiné myšlenky, než jen všudypřítomný stres. Zítra mě čeká praktická část maturity, tak držte palce!
Dodatek 27. dubna 2010: Tak praktickou maturitu už mám za sebou, za jedna :) (mikroprocesorová technika)
Loading ...